Proč Pixies udělali podcast o svém albu

I když se zdá, že se k mnoha dnešním přelomovým umělcům dostaneš jen na jedno kliknutí, Pixies jsou jednou z těch skupin, které působí nedotknutelně. Poté, co na konci 80. let definovali podobu alternativního rocku a v roce 1993 se rozpadli, zdálo se, jako by se kapela skoro stala součástí DNA hudby jako takové. A v době, kdy se v roce 2004 dali znovu dohromady, už z nich byly prostě legendy. Minulý rok ale fanoušci dostali nevídanou příležitost vstoupit do světa téhle kapely díky podcastu It’s a Pixies Podcast, který v průběhu jednoho měsíce dokumentuje vznik jejich alba z roku 2019 Beneath the Eyrie v rezidenčním studiu v severní části státu New York.

Tenhle projekt udělal z Pixies znovu inovátory – byl to první podcastový dokument o vzniku alba, který jsme slyšeli. Od té doby jsme se dočkali spuštění originálního pořadu Spotify 21 Days with mxmtoon, který zachycuje kreativní proces ve zvukovém formátu ve stylu deníku. Projekt Pixies ale byl a stále je svým rozsahem a ambicemi jedinečný: produkční tým podle Spotify for Podcasters natočil přes 300 hodin materiálu. Mluvili jsme s manažerem Pixies Richardem Jonesem, abychom zjistili, zda by i další umělci měli znovu jít v jejich stopách.

Spotify for Artists: Řekni nám, jak se tenhle nápad zrodil.

Richard Jones: The Pixies mají známý a uznávaný repertoár, se kterým můžou pohodlně koncertovat po celém světě po mnoho a mnoho let. Ale stejně jako spousta umělců téhle generace jsme i my vždycky zjišťovali, že to, než lidé novou hudbu ocení a začnou si ji užívat stejným způsobem, nějakou dobu trvá. Když se tedy blížila tahle deska, říkal jsem si: „Jak můžeme lidem umožnit, aby se s touhle hudbou propojovali déle a vytvořili si tak k ní silnější vztah a vzpomínky v různých obdobích svého života ještě předtím, než deska vůbec vyjde? Tak, jako by ji skoro už znali?“

Jinými slovy ji v podstatě zpopularizuješ s předstihem.

Jo. Dlouho jsem sledoval, jak naši fanoušci mluví o hudbě na sociálních sítích a ve fanouškovských skupinových chatech – v tom, jak hudbu analyzují a diskutují o ní, šli opravdu do hloubky, takže mě napadlo: „Co takhle podcast? Proč nenahrát všechno, co děláme, a nerozdělit to na rozumně velké části, které si lidé můžou pustit několikrát, aby si ke skladbám vytvořili vlastní vztah?“ A zároveň trochu nahlédnout do života hudebníků, protože Pixies jsou známí nedostatkem veřejné identity. Takže to poprvé umožnilo i tohle.

Paz Lenchantin, foto: Simon Foster

A co myšlenka, že pozorování věci ji mění?

Tuhle obavu jsme ve skutečnosti zmírnili tím, jak jsme to udělali – mikrofony byly prostě pořád zapnuté. Nikde kolem nás nestáli lidé ani producenti studiových podcastů. Myslím, že kapela na to většinou prostě zapomněla. A co je na práci v rezidenčním studiu super, je to, že jsou tam pořád všichni. Během nahrávání často děláte věci každý zvlášť – lidé pracují na svých částech, jdou na procházku nebo sedí a něco si čtou. Tony mohl snadno zaskočit, projít se, podívat se, kdo má volno, a zeptat se: „Jak se dnes máš?“ Jedním ze skutečných úspěchů je, že jsou teď tyhle rozhovory zcela přirozené.

Měla z toho kapela ze začátku nějaké obavy?

Ten nápad naprosto vzali za svůj, a to vyžaduje spoustu důvěry. Věděli, že je nebudeme chtít zesměšnit, ale ani my jsme se na to nedívali přes růžové brýle. Je to vlastně velmi upřímný záznam a vzpomínka na to, co se stalo ve studiu. Velká část kouzla Pixies spočívá v tom, že jsou to umělci z dělnické třídy, takže jsme se z toho nesnažili udělat reality show. Museli jsme přitáhnout posluchače, vzít je s sebou na cestu a zaujmout je novou hudbou. Zároveň jsme ale museli dát pozor, aby se z kapely nebo z toho, co dělá, nestala senzace.

David Lovering, foto: Simon Foster

Pomáhal jsi kapelám s tvorbou alb, ale jaké to bylo, přejít na tuhle formu zvukového vyprávění? Tahle věc sice slouží albu, ale zároveň musí fungovat i samostatně.

Správně. Když děláš album, v ideálním případě ho děláš pro sebe. Přijdeš, napíšeš skladby, které z tebe vypadnou, nahraješ je po svém, a je to. A tenhle podcast takový samozřejmě vůbec není. Koneckonců je to propagační nástroj pro album, ale čistě propagační nástroj by nebyl moc zajímavý. Věděli jsme, že budeme muset drtivou většinu času strávit střihem, aby se celou sérií prolínala sada příběhů. Pamatuji si, jak těžké bylo najít správnou rovnováhu mezi sdílením historie kapely, aniž bychom fanouškům připadali povýšeně, a odhalováním podrobností o celém procesu, aniž bychom zkazili překvapení.

A jaké reakce jsi od fanoušků zaznamenal?

Superfanoušci na fórech a ve facebookových skupinách byli naprosto nadšení. Uchvátilo je úplně všechno a každou epizodu doslova rozpitvali. Příležitostným fanouškům se ten nápad skutečně líbil, začali kapele o něco víc rozumět a vytvořili si k ní vztah, který přesahoval samotné skladby. Měli jsme ohlas i u nefanoušků – lidí, kteří pracovali ve studiu, v médiích nebo na podcastech a byli celým tím procesem fascinováni. Upřímně řečeno, nesetkali jsme se s vůbec žádnou negativní reakcí.

A co se stalo, když jste s novou hudbou vyrazili na turné?

V prvním měsíci turné to většinou bývá tak, že lidé znají hlavně ty hlavní nahrávky, zatímco zbytek sklízí slabší reakce. Tentokrát ale všechny nové skladby znali mnohem dřív. Při pohledu na reakce plných sálů bylo zřejmé, že lidé tohle album oceňují a jsou s ním propojení mnohem víc než s posledními dvěma, která jsme od obnovení kapely vydali. Takže jo, opravdu to zafungovalo!

– Chris Martins