Dan Wilson je po desetiletí autorem píšícím pro špičkové autory. Jako sólový umělec, spoluautor umělců jako Adele, Taylor Swift nebo John Legend či člen alternativních rockových projektů jako Semisonic nebo Trip Shakespeare projevuje Wilson v hudbě pozoruhodnou všestrannost. 

Při rozhovoru pro náš seriál Songwriter Saturdays, který s ním před vydáním jeho nové skladby „Dancing On The Moon“ vedla Alyssa Cotsalas, Wilson potvrdil, že bez ohledu na množství zkušeností by umělci a autoři měli umět přijímat neočekávané věci a skutečně naslouchat. Níže si přečti některé z jeho hlavních postřehů.

Neboj se přecházet mezi nástroji  O svojí první práci s Adele říká: „Představila mi dva nápady. Z jednoho později vznikla skladba ‚[Rumor Has It](https://open.spotify.com/track/2A73XBDBQgmdXO8VsXPWIs?si=dfba9309d4e24611)‘. A z druhého pak začátek skladby ‚[Someone Like You](https://open.spotify.com/track/1zwMYTA5nlNjZxYrvBB2pV?si=157fc3fe19694691)‘. Byly to první tři ze čtyř veršů a bylo jasné, že to bude krásná píseň. Na basu zahrála něco jako pianový riff. Takže jsme zkusili něco napsat pro basu a ona pak přešla na kytaru a udělala na ní něco podobného.“

„A potom řekla: ‚Nechceš něco zahrát na piano? To by mohlo být podnětnější.‘ A jakmile jsme došli k tomu, že ona zpívala a já jsem hrál na piano, všechno už šlo samo.“

Když se ztratíš, zase se najdi

„Před několika lety jsem měl velmi inspirující schůzku s Liamem Gallagherem, kterého opravdu obdivuji,“ vysvětluje Wilson. „Mluvili jsme o tom, že s ním napíšu pár skladeb pro některou jeho desku, a já jsem z toho byl nadšený. Během následujících několika týdnů jsem dostal asi pět nápadů, udělal jsem rychlé demonahrávky a poslal jsem mu je e-mailem.“ Z těchto nahrávek Gallagherova deska nevznikla, ale Wilsonovi to rozhodně něco dalo. „Vlastně jsem přitom objevil, že zněly jako skladby od Semisonic daleko víc než cokoliv, co jsem napsal za celé roky… Myslím, že jsem přišel na to, že receptem na psaní pro Semisonic je, že si hraju na Liama.“

Inspirace pro skladbu může přijít z nejnečekanější strany

„Když jsem psal ‚Closing Time‘, byl jsem zrovna na cestách,“ říká o největším hitu Semisonic. „Nebyly to koncertní haly nebo arény ani nic podobného. Byly to malé podniky, kde pokaždé byli barmani, poslední objednávky a tak… Takže jsme pracovali v barech a přátelili se s personálem. A tehdy jsem dostal tenhle nápad a nadchla mě představa, že ho barmani a vyhazovači po celé zemi budou na konci večera používat. A z nějakého podivného důvodu jsem si myslel, že to bude mezi personálem barů šlágr. Tihle lidé také obvykle jdou hudebně více s dobou než jiní, že? Zalíbila se mi myšlenka, že bych se svojí kapelou pronikl na playlisty vytvářené personálem barů. Ani jsem si nemyslel, že by se to nějak zvlášť líbilo běžným lidem. Bral jsem to jenom jako dárek kolegům.“

To podstatné o svojí vysněné spolupráci si nastuduj předem

Když Wilson dostal příležitost pracovat s písničkářskou legendou Carole King, připouští, že nějak vycítila jeho nervozitu. „Byl jsem prostě uchvácen. Myslím, že moje až zbožná úcta k ní způsobila, že jsem si ve skutečnosti nepřipravil žádnou koncepci, co bychom měli dělat. Prostě jsme jen zkusili napsat něco opravdu skvělého.“

A když nechal vstoupit do hry svoji hlubokou znalost její hudby, celému procesu to pomohlo.  

„Určité věci jsem o ní věděl,“ vysvětluje. „A věděl jsem toho opravdu dost o detailech jejího hudebního myšlení. Takže v jednu chvíli jsem zahrál kratší sekvenci akordů, která byla pro Carole King velmi typická… Zasmála se a poznala, co dělám, takže jsme to nakonec použili, protože v daném místě té skladby to působí skvěle.“

Skutečné naslouchání není čekání na hovor 

Wilson prozrazuje, že jeho dcera Coco strávila 11 měsíců na jednotce intenzivní péče a dlouho byla velmi nemocná. „Je silně nedoslýchavá a má proto i vážné potíže se zpracováním mluvené řeči. Dokáže poznat, o čem mluvíme, ale trvá jí věčnost, než odpoví… Naučil jsem se nedávat jí na výběr z možností. To dělá každý, že začne nabízet možnosti, co říct. Když koktáš nebo vypadáš rozrušeně, ptají se: ‚Máš hlad? Chce se ti spát? Jsi nervózní? Chceš jít ven? Máš vztek? Nebo tě něco pobavilo?‘ Začnou nabízet různé varianty, a to skoro zablokuje schopnost daného člověka vůbec mluvit. Takže mám ve svém životě někoho, kdo potřebuje naprosto neobvyklý typ naslouchání, a to mě naučilo klidně i delší dobu počkat, než druhá osoba zformuluje svoje myšlenky.“

Tahle zkušenost trpělivosti z lásky se Wilsonovi velice hodila v nahrávacím studiu. „Pomáhá to, protože necítím potřebu to někam tlačit a nemám nepříjemný pocit, když se nikam nedostaneme,“ dodává. „Nebo se ten člověk jen na delší dobu odmlčí a zkouší se koncentrovat. Tak prostě počkám. A myslím že to mě jako spolupracovníka poněkud změnilo.“